Kapitola 1
Desátý kůň
Královna z Glynnů – Kelsea
Raleigh Glynnová, desátá královna Tearlingu. Též známa jako Poznamenaná
královna. Pěstouni: Carlin a Bartholomew (Barty Dobrý) Glynnovi. Matka:
Královna Elyssa z Raleighů. Otec neznámý – spekulace viz dodatek XI…
Raná historie Tearlingu (Rejstřík)
(Merwinská verze)
Kelsea Glynnová seděla úplně
nehybně a dívala se, jak se jednotka blíží k jejímu domu. Muži jeli ve vojenském
útvaru, se zvědy na křídlech; všichni na sobě měli šedé uniformy tearské Královniny
gardy. Pláště se při jízdě vzdouvaly a odhalovaly drahé zbraně: meče a dýky, všechny
z mortské oceli. Jeden z nich měl dokonce palcát; Kelsea zahlédla jeho nebezpečnou
hlavici s ostrými hroty vyčuhovat od sedla. Blížili se k chalupě s podmračenými
výrazy; jejich chování jasně naznačovalo, že sem nejedou rádi.
Kelsea seděla ve vidlici stromu
asi deset metrů od domu. Byla zahalená v plášti, kapuci měla přetaženou přes
hlavu a udržovala tak dokonalou rovnováhu, že strom nevydal ani jediný zrádný
zvuk. Léta se učila lesnímu umění; dokázala se stát součástí stromu, ztratit se
něm. Od kapuce až po boty v barvě borového jehličí byla v zeleném. Na krku se jí
houpal safír na řetězu z ryzího zlata. Šperk měl ten nepříjemný zvyk vykouknout
zpod košile pár minut poté, co ho zastrčila dovnitř. Připadalo jí to symbolické;
právě ten safír byl příčinou jejích potíží.
Vojáci dojeli na uhrabané
prostranství před chalupou a sesedli. Když shodili z hlavy kapuce, Kelsea viděla,
že nikdo z nich se ani neblíží jejímu věku. Tihle muži byli třicátníci, čtyřicátníci
a všem byl společný tvrdý, ošlehaný vzhled – léta bojů si na nich vybrala svou
daň. Pohlédli na chalupu, voják s palcátem něco zamumlal a ostatní automaticky
sáhli po zbraních.
„Vyřídíme to
co nejrychleji.“ To řekl vysoký, hubený muž, jehož velitelský tón svědčil o
tom, že je jejich vůdcem. Přistoupil ke dveřím a třikrát na ně zabušil.
Otevřel Barty. Dokonce i ze svého
místa Kelsea viděla, že jeho kulatá tvář je vrásčitá, oči červené a oteklé. To
ráno poslal Kelseu do lesa; nechtěl, aby byla svědkem jeho žalu. Kelsea
protestovala, ale Barty žádný odpor nepřipouštěl a nakonec ji prostě vystrčil
ze dveří se slovy: „Běž se rozloučit s lesem, děvče. Teď nejspíš potrvá hodně
dlouho, než tě zas nechají jen tak se toulat.“
Kelsea tedy šla a strávila
dopoledne v lese, přelézala padlé stromy, občas se zastavila a naslouchala lesnímu
tichu, klidu, který se vlastně vůbec nehodil k bohatství života, jež skrýval.
Dokonce chytila do oka králíka, jen tak pro ukrácení času. Ale pustila ho;
Barty a Carlin maso nepotřebovali a jí nedělalo potěšení zabíjet. Když Kelsea
sledovala, jak králík skáče pryč a mizí v lesích, kde strávila celý svůj život,
zkusila si znovu říct to slovo, které jí v ústech chutnalo jako prach. Královna.
Bylo to zlověstné slovo, předpovídalo pochmurnou budoucnost.
„Barty,“ pozdravil vůdce
jednotky. „To je let, co jsme se neviděli.“
Barty zamumlal něco, čemu
nerozuměla.
„Přijeli jsme si pro tu dívku.“
Barty kývl, strčil do pusy dva
prsty a pronikavě hvízdl. Kelsea bezhlučně sklouzla ze stromu a vyšla z lesa.
Srdce jí bušilo. Proti jednomu útočníkovi by se uměla ubránit nožem; o to se
Barty postaral. Ale ozbrojená jednotka vojáků byla pro ni novinka a trochu ji
to děsilo. Cítila, jak si ji všichni ti muži prohlížejí, jak si ji měří. Vůbec
nevypadala jako královna a věděla to o sobě.
Vůdce, muž s tvrdým výrazem v
obličeji a jizvou na bradě, se před ní hluboce uklonil. „Výsosti. Jsem Carroll,
kapitán gardy zesnulé královny.“
Po chvilce se uklonili i ostatní.
Ten s palcátem sklonil tělo snad o dva tři centimetry a sotva znatelně pohnul
bradou.
„Musíme vidět znamení,“
zamumlal jeden ze strážných, jehož tvář skoro úplně zakrýval rezavý vous. „A
klenot.“
„Myslíš, že bych oklamal království,
chlape?“ ohradil se chraplavě Barty.
„Vůbec se nepodobá své matce,“
odsekl rudovous.
V tom měl samozřejmě pravdu.
Podle toho, co říkala Carlin, byla královna Elyssa klasická tearská kráska,
vysoká, plavovlasá, štíhlá. I Kelsea byla vysoká, ale tmavá a její tvář by se
dala při troše dobré vůle popsat jako tuctová. A ani o její postavě se nedalo říct,
že je sošná – měla sice spoustu pohybu, ale také zdravou chuť k jídlu.
„Ukaž jim je, Kel,“ kývl na ni Barty.
Kelsea vytáhla
zpod košile přívěsek se safírem a přidržela ho tak, aby na něj dopadlo světlo.
Nejradši ze všeho by si tu věc strhla z krku a vrátila jim ji, jenže Barty a
Carlin jí už vysvětlili, že něco takového by jí prostě neprošlo. Byla korunní
princeznou Tearlingu, dnes měla devatenácté narozeniny a získala tak nárok na
trůn. Odvezli by ji do Pevnosti třeba násilím, kdyby to jinak nešlo, uvěznili
by ji na trůně a tam by seděla, ověšená hedvábím a šperky, dokud by ji někdo
nezavraždil.
Vůdce kývnutím
schválil klenot a Kelsea si setřásla z paže levý rukáv pláště, takže se
odhalilo předloktí, na němž byla od zápěstí až po loket vidět roztažená jizva v
podobě čepele dýky. Jeden či dva muži při tom pohledu cosi zamumlali a poprvé
od chvíle, kdy přijeli, pustili jílce zbraní.
„To bychom měli,“
řekl Carroll. „Pojedeme.“
„Ještě okamžik.“
Ve dveřích se objevila Carlin a jemně přitom odstrčila Bartyho z cesty. Udělala
to zápěstím, ne prsty, což znamenalo, že její artritida musí dnes být hodně zlá.
Jako vždycky byla dokonale upravená, bílé vlasy úhledně vyčesané vzhůru. Kelseu
překvapilo, že i její oči jsou trochu zarudlé. Carlin nebyla plačtivá; jen málokdy
dala vůbec najevo nějaké city.
Několik
gardistů se při pohledu na ni narovnalo. Jeden dva dokonce o krok couvli, včetně
toho muže s palcátem. Kelsea měla vždycky dojem, že Carlin sama vypadá jako členka
královského rodu, překvapilo ji ale, že tihle muži s velikými meči se nechají
zastrašit jednou starou ženou. Díky Bohu, že nejsem jediná.
„Teď se nám
prokažte vy!“ žádala Carlin. „Jak máme vědět, že přicházíte z Pevnosti?“ „Kdo
jiný by věděl, kde ji právě dnes hledat?“ pokrčil rameny Carroll.
„Vrahové.“
Několik vojáků
se nevlídně uchechtlo. Voják s palcátem ale předstoupil a začal něco hledat pod
pláštěm.
Carlin na něj
chvíli hleděla. „Tebe znám.“ „Přinesl jsem královniny pokyny,“ řekl a vylovil
tlustou obálku, zežloutlou stářím. „Kdyby sis nevzpomněla.“
„Pochybuji, že
by na tebe lidé příliš často zapomínali, Lazare,“ odpověděla Carlin odmítavě.
Rychle rozložila papír, i když při její artritidě to muselo být 7
peklo, a přelétla očima obsah. Kelsea fascinovaně hleděla na
dopis; tohle psala její matka, toho se dotýkala. Matka byla dávno mrtvá, ale
dopis byl tady.
Carlin to zřejmě
uspokojilo. Vrátila papír strážci. „Kelsea si musí vzít věci.“ „Jen pár minut,
výsosti. Pak musíme jet.“ Carroll teď mluvil ke Kelsee; znova se uklonil a ona
viděla, že na Carlin už zapomněl. Carlin měla tvář jako z kamene; i ona to
poznala. Kelsea si často přávala, aby se Carlin rozzlobila, místo aby se stáhla
do toho tichého, uzavřeného já, tak chladného a odtažitého. Carlinino mlčení bývalo
strašlivé.
Kelsea se protáhla
kolem koní do chalupy. Oblečení měla už zabalené v sedlových vacích, ale teď se
jim vyhnula; místo toho se zastavila ve dveřích do Carlininy knihovny. Stěny
byly obložené knihami; police dělal Barty sám a věnoval je Carlin o Kelseiných čtvrtých
Vánocích. Vzpomínky na tu dobu byly mlhavé; v paměti jí utkvěl jasný, čistý
den, kdy pomáhala Carlin skládat knihy do polic a rozplakala se, když jí Carlin
nedovolila seřadit je podle barev. Milovala ty knihy, strašně ráda je viděla na
policích, kde každá měla své vlastní místo.
Knihovna byla
ale také školní třída, a občas dost nepříjemná. Základy matematiky, tearská
mluvnice, zeměpis, jazyky okolních zemí, jejichž podivné přízvuky byly zpočátku
obtížné a později snazší a rychlejší, dokud Kelsea a Carlin nemohly snadno přecházet
z jednoho jazyka do druhého, přeskakovat z mortštiny do cadarštiny a zpátky k
jednoduššímu, méně citovému jazyku Tearlingu a nevynechat přitom jedinou
slabiku. Hlavně se ale učila historii, historii lidstva až dlouho do doby před
Překročením. Carlin často říkala, že historie je všechno, protože člověk má v
povaze dělat znova a znova tytéž chyby. Carlin byla spravedlivá, ale nic
neodpouštěla. Když měla Kelsea do večeře hotové všechny úkoly, směla si pak z
knihovny vybrat knihu a zůstat vzhůru, dokud ji nedočetla. Jednou takhle četla
obzvlášť dlouhý román až do svítání a mohla pak vynechat domácí povinnosti a
skoro celý následující den prospat. Uběhly ale také celé měsíce, kdy měla
Kelsea toho neustálého učení dost a prostě se zasekla. Pak ale nebyly knihy,
nebyla knihovna, jen domácí práce, osamění a Carlinina žulová, nesouhlasná tvář.
Nakonec se Kelsea do školy vždycky vrátila.
Barty zavřel
dveře a přistoupil k ní; při každém druhém kroku vlekl nohu po zemi. Kdysi dávno
také sloužil v Královnině gardě, dokud ho rána mečem pod 8
koleno neochromila. Položil jí pevně ruku na rameno. „Nemůžeš
to odkládat, děvče.“
Kelsea se obrátila
a uviděla, že Carlin se dívá jinam, z okna. Vojáci před chalupou neklidně přešlapovali
a stříleli kolem sebe kradmými pohledy.
Jsou zvyklí
na ohraničený prostor,
pochopila Kelsea. Otevřené prostranství je zneklidňuje. Div se
nezhroutila, když si uvědomila, co to asi znamená pro ni, jaký asi bude její příští
život v Pevnosti. A to si myslela, že už všechny slzy vyplakala.
„Tohle je
nebezpečná doba, Kelseo,“ řekla Carlin do okna a její hlas zněl jako z dálky. „Dávej
si pozor na regenta, bez ohledu na to, že je to tvůj strýc; ten chtěl sedět na
trůnu, už když byl v matčině lůně. Ale garda tvé matky jsou dobří muži a
postarají se o tebe.“
„Nemají mě rádi,
Carlin,“ vyhrkla Kelsea. „Říkala jsi, že pro ně bude čest mě doprovázet. Ale
oni jsou tady neradi.“
Carlin a Barty
se po sobě podívali a Kelsea zahlédla přízraky mnoha starých hádek mezi nimi.
Bylo to divné manželství. Carlin byla aspoň oo deset let starší než Barty, už jí
bylo skoro sedmdesát, ale nebylo potřeba zvláštní představivosti, aby člověk
pochopil, že bývala krásná. Barty nebyl krásný, byl menší než Carlin a mnohem
kulatější, ale měl dobromyslnou tvář, šedé vlasy a usměvavé oči. Knížky ho vůbec
nezajímaly a Kelsea si často říkala, o čem tak asi spolu můžou s Carlin mluvit,
když u toho ona není. Možná o ničem; možná je Kelsea tím společným zájmem, který
je drží pohromadě. Ale jestli je to tak, co se s nimi stane teď?
Carlin konečně
odpověděla: „Přísahali jsme tvé matce, že ti neřekneme o jejích selháních,
Kelseo, a ten slib jsme splnili. Ale ne všechno bude v Pevnosti tak, jak sis
myslela. Barty a já jsme ti dali dobré nástroje, to bylo naším úkolem. Ale až
usedneš na trůn, budeš muset sama dělat těžká rozhodnutí.“ Barty nesouhlasně
odfrknul a dokulhal ke Kelseiným sedlovým vakům. Carlin po něm střelila
pohledem, což on ignoroval, a tak ho obrátila na Kelseu a obočí se jí uprostřed
potkalo. I Kelsea se odvrátila a žaludek se jí stáhl. Jednou, kdysi dávno v
lese, uprostřed lekce o využití červeného mechu, Barty z ničeho nic vyhrkl: „Kdyby
záleželo na mně, Kel, tak bych tu zatracenou přísahu porušil a řekl ti všechno,
co chceš vědět.“
„A proč nezáleží
na tobě?“ 9
Barty bezmocně pohlédl na mech ve svých dlaních a Kelsea po
chvilce pochopila. V chalupě nic nezáleželo na Bartym; velela Carlin. Carlin
byla chytřejší, Carlin nebyla zmrzačená. Barty byl až ten druhý, byl jen
Carlinin manžel. Carlin byla dobrá žena, ale Kelsea dost často pocítila sevření
té železné vůle, a tak chápala Bartyho trpkost dost na to, aby ji cítila skoro
jako svou vlastní. Nepouštěli ji do vesnice, kde by se mohla něco dozvědět; dětství
prožila skutečně v exilu. V noci ale nejednou slýchala Carlin a Bartyho, jak
spolu dlouze hovoří, když si mysleli, že Kelsea spí. Už celé roky regentova stráž
pátrá po celé zemi a hledá dítě s náhrdelníkem a jizvou. Hledá Kelseu. „Nechala
jsem ti ve vaku dárek,“ vrátila ji Carlin znova do současnosti.
„Jaký dárek?“ „To
zjistíš sama, až odsud odejdeš.“
Kelsea na okamžik
cítila, jak se v ní znovu sbírá starý hněv; Carlin před ní pořád něco tají! Ale
vzápětí se zastyděla. Krátce po jejím odjezdu odjedou i Barty a Carlin, do
Petalumy, jižní vesnice u cadarských hranic, kde Barty vyrůstal. Dnes netruchlí
jen proto, že ztrácejí Kelseu, ale protože opouštějí svůj domov. Barty bude bez
svého lesa nešťastný, jenže jsou i jiné lesy a on se je může naučit znát.
Carlinina oběť byl větší… Carlin se vzdávala knihovny. Ty knihy nashromáždila v
průběhu celého života, všechny pocházely ještě z doby před Překročením, byly
opatrovány a ochraňovány po celá staletí. Nemohla je vzít s sebou; nákladní vůz
by byl příliš nápadný. O všechny přijde.
Kelsea sebrala
svůj cestovní vak a hodila si ho přes rameno. Pak se podívala oknem na desátého
koně. „Je toho tolik, co nevím.“
„Víš to, co
potřebuješ,“ odpověděl Barty. „Máš svůj nůž?“
„Ano.“ „Vždycky
ho měj u sebe. A dávej si pozor, co jíš a odkud to pochází.“
Kelsea ho
objala. Barty sice nebyl žádný sušinka, ale teď se chvěl vyčerpáním a Kelsea si
náhle uvědomila, jak je unavený, kolik z něj její výchova vysála energie,
kterou si měl schovávat na stáří. Bartyho silné paže ji na chvilku pevně sevřely,
pak se ale odtáhl a podíval se na ni planoucím modrým pohledem. „Nikdy jsi
nikoho nezabila, Kel, a to je dobře. Ale od téhle chvíle jsi lovná zvěř, rozumíš?
Chovej se podle toho.“ Kelsea čekala, že Carlin jeho slova popře; vždycky říkala,
že síla je pro hlupáky. Teď ale souhlasně kývla. „Vychovala jsem tě jako myslící
královnu, Kelseo, a 10
tou také budeš. Ale čeká tě doba, kdy ze všeho nejdůležitější
je přežít. Tihle muži poctivě splní svůj úkol dovézt tě bezpečně do Pevnosti.
Potom ale před sebou budeš mít velké nebezpečí a Bartyho lekce ti možná budou užitečnější
než moje.“
Odstoupila od
okna a lehce položila Kelsee ruku na záda. Dívka sebou trhla: Carlin se skoro
nikdy nikoho nedotýkala. „Ale nedopusť, aby ses začala příliš spoléhat na zbraně
a nechala si jimi zatemnit mysl. Vždycky jsi měla zdravý rozum, Kelseo. Dávej
si pozor, abys o něj nepřišla. Když vezmeš do ruky meč, může se to snadno stát.“
Na dveře
zabouchala obrněná pěst.
„Výsosti?“
zavolal Carroll. „Připozdívá se.“
Barty a Carlin
odstoupili a Carlin zvedla poslední kus Kelseiných zavazadel. Najednou vypadali
oba strašně staří.
„Kdy bude
bezpečné vám poslat zprávu?“ zeptala se Kelsea. „Kdy se budete moci přestat skrývat?“
Barty a Carlin
se po sobě podívali – byl to rychlý, kradmý pohled a Kelsee se vůbec nelíbil.
Nakonec odpověděl Barty. „To bude chvíli trvat, Kel. Víš –“
„Budeš mít jiné
starosti,“ přerušila ho zprudka Carlin. „Mysli na svůj lid. Možná to potrvá
hodně dlouho, než nás zase uvidíš.“
Vojáci už
znova nasedli na koně; když Kelsea vyšla z domu, hleděli na ni dolů s neskrývaným
pohrdáním. Ten voják s palcátem, Lazarus, se na ni nedíval vůbec, ale hleděl někam
do dálky. Kelsea začala nakládat svá zavazadla na koně, bílou klisnu, která se
zdála hodnější než Bartyho hřebec.
„Předpokládám,
že umíš jezdit, výsosti?“ zeptal se voják, který jí držel otěže. Slovo výsosti
vyslovil, jako by šlo o nějakou nákazu, a Kelsea mu vytrhla otěže „Ano, umím.“
Přehodila si
otěže z ruky do ruky, oblékla si zelený zimní plášť a zapnula ho. Vyšvihla se
na koně a podívala se dolů na Bartyho. Snažila se přitom zahnat vtíravou předtuchu,
že ho vidí naposledy. Zestárl předčasně, nebyl ale žádný důvod, proč by neměl žít
ještě léta. A z předtuch často nic nebývá. Podle toho, co říkala Carlin, osobní
věštec mortské královny předpověděl, že se Kelsea devatenáctých narozenin nedožije.
A vida, byla tu pořád.
Usmála se na
Bartyho – jak doufala, statečně. „Brzo pro vás pošlu.“ Kývl a zářivě, nuceně se
usmál. Carlin teď byla tak bílá, že se Kelsea bála, aby 11
na místě neomdlela. Stará žena k ní ale předstoupila a podala
jí ruku. Bylo to tak nečekané, že Kelsea na ruku chvíli hleděla, než jí došlo, že
se jí má chopit. Za všechna ta léta, co spolu v chalupě žily, ji Carlin za ruku
nikdy nevzala. Mohla od ní čekat nejvýš tak poplácání po zádech, a i to přicházelo
tak zřídka jako déšť v poušti.
„Časem pochopíš,“
řekla Carlin a pevně jí ruku sevřela. „Pochopíš, proč bylo všechno tohle
nezbytné. Měj se na pozoru před minulostí, Kelseo. Buď správcem říše.“
Dívka se zamračila.
Dokonce ani teď nedokázala Carlin mluvit jinak než v hádankách! Kelsea odjakživa
věděla, že kdyby záleželo na Carlin, nikdy by si ji k výchově nevybrala; byla často
zklamaná Kelseinou nezvladatelnou výbušností, její malým nadšením. Odtáhla
ruku, pak se podívala na Bartyho a všechno podráždění se vytratilo. Teď už
neskrývaně plakal, na tváři se mu leskly cestičky slz. Kelsea ucítila, jak se i
jí zalévají oči, uchopila ale otěže a obrátila koně k Carrollovi. „Můžeme jet,
kapitáne.“
„Jak poroučíš,
paní.“ Pohodil otěžemi a vyrazil na cestu. „Seřadit do kosočtverce, královna
uprostřed,“ zavolal přes rameno. „Pojedeme do západu slunce.“
Královna. Zase to slovo. Kelsea se snažila
myslet sama na sebe jako na královnu, ale prostě to nedokázala. Pobídla koně
tak, aby stačil gardě, a zatvrzele se neohlížela. Obrátila se jen jednou, těsně
před zákrutem cesty, a zjistila, že Barty a Carlin pořád ještě stojí před
chalupou a dívají se za ní jako dva staří lesáci z dávno zapomenutého příběhu.
Pak jí stromy zakryly výhled.
Kelseina
klisna byla zjevně dobrá, obtížný terén zvládala bez problémů. Bartyho hřebec měl
v lese vždycky potíže. Barty tvrdil, že jeho kůň je aristokrat a že cokoli horšího
než upravené cesty je pod jeho úroveň. Ale ani na tom hřebci se Kelsea nikdy
nedostala dál než pár kilometrů od chalupy. Tak to přikázala Carlin. Kdykoli
Kelsea toužebně hovořila o věcech, které, jak věděla, jsou k vidění dál ve světě,
Carlin jí udělala kázání o nutném utajení a o důležitosti královské funkce,
kterou zdědí. To bylo pro Carlin nejdůležitější; občas, když měla Kelsea vztek,
říkala si, že Carlin by klidně vychovávala i kteroukoli jinou dívku, jen kdyby
ji v budoucnu čekal trůn. Jednou, když jí bylo třináct, vyjela Kelsea aspoň
sedm osm kilometrů za Carlininu povolenou hranici a ocitla se v neznámém lese.
Neznala tu ani stromy, ani dva potoky, které míjela, a když se 12
podívala na obzor, viděla nějakých třicet metrů daleko kouř z
kamenného komína.
Kelsea se přiblížila
a našla tam chalupu, chudší než tu, kterou měli Barty s Carlin, postavenou ze dřeva,
ne z kamene. Před chalupou ale běhali dva malí kluci, o pár let mladší než ona,
a šermovali dřevěnými mečíky. Kelsea je tehdy velice dlouho sledovala, protože
vycítila něco, co ji do té chvíle vůbec nenapadlo: úplně jinou výchovu, než
byla ta její. Až do té doby se domnívala, že všechny děti žijí stejně. Chlapci
měli roztrhané šaty, ale oba na sobě měli pohodlné košile s krátkými rukávy.
Kelsea mohla nosit jen košile s vysokým límcem a dlouhé přiléhavé rukávy, aby
nikdo, kdy by ji náhodou spatřil, neviděl její paži ani náhrdelník. Poslouchala
klábosení chlapců a zjistila, že sotva umějí pořádně tearsky; nikdo je každé ráno
neposadil za stůl a nevtloukal do nich mluvnici. Bylo poměrně časné odpoledne,
ale oni nebyli ve škole.
„Ty seš Mort,
Emette. Já sem Tear!“ prohlásil pyšně starší z chlapců.
„Já nejsem žádnej
Mort! Morti sou blbí!“ rozkřikl se menší. „Máma řikala, že mě máš taky někdy
nechat bejt Tear!“ „Tak jo. Tak seš Tear, ale já můžu dělat kouzla!“
Když ale
Kelsea chlapce chvíli pozorovala, všimla si skutečného rozdílu a doopravdy
zpozorněla: Tyhle děti mají jeden druhého. Stála jen padesát metrů od nich, ale
když viděla kamarádství panující mezi nimi, připadala si spíš jako na Měsíci. A
ten pocit se ještě prohloubil, když je jejich matka, buclatá žena, která v sobě
neměla nic z Carlininy sošné elegance, přišla volat k večeři.
„Eme, Martine!
Pojďte se umýt!“ „Ne,“ odsekl ten malý. „Eště sme neskončili.“
Matka sebrala
klacek z hromady dřeva, skočila mezi ně a začala šermovat s oběma najednou. Oba
chlapci se chichotali a ječeli. Nakonec matka popadla každé dítě jednou rukou,
přitiskla si je k sobě a takhle společně odešli dovnitř; bylo to jedno dlouhé
objetí až k domu. Stmívalo se, a i když Kelsea věděla, že by měla jet, nedokázala
se od toho pohledu odtrhnout. Carlin žádnou náklonnost najevo nedávala, dokonce
ani Bartymu; nejlepší, v co mohla Kelsea doufat, byl úsměv. Kelsea byla dědička
tearského trůnu, ale tihle chlapci měli víc než ona.
Když konečně
dorazila domů, přišla pozdě k večeři. Carlin a Barty měli o ni strach; Barty na
ni chvíli křičel, ale Kelsea přesto viděla, jak se mu ulevilo, a než ji poslal
do jejího pokoje, objal ji. Carlin na Kelseu jen minutu chladně hleděla a 13
pak ji informovala, že má na týden zakázanou knihovnu. Ten večer
Kelsea ležela v posteli a nemohla se zbavit pocitu, že ji strašlivě a naprosto
podvedli. Do té doby viděla v Carlin svou adoptivní matku, možná dokonce matku
opravdovou. Teď ale pochopila, že nemá matku vůbec, jen chladnou ženu, která všechno
vyžaduje a nic nedává.
O dva dny později,
když byla Kelsea na vyjížďce, měla v úmyslu znovu vyjet za povolenou hranici a
ještě jednou navštívit tu chalupu. V polovině cesty to ale vzdala a obrátila
se. Neposlušnost jí nepřinášela uspokojení, děsila ji. Kelsea měla pořád dojem,
že cítí v zádech Carlinin pohled. Nikdy už vymezené území neopustila a tím pro
ni veškerý širý svět končil. Všechny Kelseiny zážitky pocházely z lesa kolem
chalupy, a tam znala každou píď, už když jí bylo deset. Teď, když stráž s
Kelseou uprostřed přejela Carlininu hranici, Kelsea se bojovně usmála a rozhlédla
se po kraji, který nikdy neviděla.
Jeli na jih,
samým srdcem Reddického lesa, který pokrýval severozápadní část země. Všude
rostly tearské duby, některé z nich měřily osmnáct, dvacet metrů a rozprostíraly
jim nad hlavou zelený baldachýn. Také tu rostlo nějaké nízké křoví, které
Kelsea neznala. Větve vypadaly jako plazivec, který má antihistaminické účinky
a hodí se k obkladům. Listy ale byly delší, zelené a zakroucené, s načervenalým
odstínem, jaký varuje před jedovatou škumpou. Kelsea se snažila nepouštět do něj
příliš svou klisnu, ale na některých místech to jinak nešlo; půda se pomalu svažovala
a podrost houstl. Byli teď daleko od cesty, a jak šlapali po praskajícím zlatém
koberci dubového listí, měla Kelsea pocit, že celý svět je musí slyšet projíždět.
Stráže jely
kolem ní v kosočtverci a udržovaly si stále stejné odstupy bez ohledu na změny
rychlosti, které si vyžádal proměnlivý terén. Lazarus, strážce s palcátem, byl
někde za ní, takže ho neviděla. Po pravici měla Kelsea toho nedůvěřivého
gardistu s rudým plnovousem a potajmu ho se zájmem sledovala. Gen pro zrzavé vlasy
byl recesivní a za ta tři století od Překročení se mezi obyvatelstvem pomalu,
ale jistě vytrácel. Carlin Kelsee říkala, že některé ženy, a dokonce i někteří
muži, si rádi vlasy na rezavo barví: co je vzácné, to je vždycky cenné. Ale poté,
co Kelsea hodinu vrhala na strážného kradmé pohledy, byla si jistá, že tyhle
rezavé vlasy jsou pravé. Žádná barva není takhle dobrá.
Po levici měla
vysokého gardistu s tmavými vlasy a mohutnými rameny. Vypadal jako ten typ,
kterým byste mohli někomu vyhrožovat. Před ním jel 14
mnohem menší, skoro drobný strážce se světle hnědými vlasy.
Toho si Kelsea prohlížela obzvlášť důkladně, protože jí byl zřejmě věkem bližší,
snad ani ne třicetiletý. Snažila se zaslechnout jeho jméno, ale kdykoli si ti
dva gardisté něco řekli, bylo to potichu a Kelsea to zjevně neměla slyšet.
Carroll,
jejich vůdce, jel na špičce kosočtverce. Kelsea z něj viděla jen šedý plášť. Občas
vyštěkl nějaký rozkaz a celý útvar maličko změnil směr. Postupoval sebejistě a
Kelsea mu věřila, že ji opravdu doveze tam, kam se má dostat. Tahle schopnost
rozkazovat byla zřejmě pro kapitána gardy nezbytná; Carroll je muž, jakého bude
potřebovat, jestli má přežít. Ale jak si má získat věrnost kteréhokoli z nich?
Nejspíš ji považují za slabou. Možná dokonce nejen ji, ale všechny ženy.
Někde nahoře
zakřičel sokol a Kelsea si stáhla kapucu do čela. Sokoli jsou krásní tvorové, a
také dobré jídlo, Barty jí ale řekl, že v Mortmesne a dokonce i na tearských
hranicích se sokoli trénují jako nástroje zabijáků. Zmínil se o tom jen mezi řečí,
jako o zajímavosti, ale Kelsea na to nikdy nezapomněla.
„Na jih, mládenci!“
křikl Carroll a celá jednotka se znova trochu stočila. Slunce rychle klesalo za
obzor a vítr chladl přicházející nocí. Kelsea doufala, že už jejich cesta brzo skončí,
ale raději by v sedle zmrzla, než aby si stěžovala. Loajalita začíná respektem.
Žádný vládce
si nikdy svou moc neudržel dlouho, pokud si ho nevážili ti, kterým vládl, opakovala jí mnohokrát Carlin. Panovníci,
kteří se pokoušejí podrobit si neochotné obyvatelstvo, nevládnou ničemu, a
jejich hlava nakonec často skončí naražená na kůl. Barty to shrnul ještě výstižněji:
Buď si získáš svůj lid, nebo ztratíš trůn.
Dobrá slova, a
Kelsea teď chápala jejich moudrost ještě víc než dřív. Neměla ale tušení, jak
to udělat. Od Bartyho věděla něco o vojenské strategii, ale jen velice málo o
skutečných bitvách, a byla si jistá, že znalosti vyčtené z knih nebudou pro
tyhle muže nic znamenat. Sevřela otěže pevněji a znova zalitovala, že si neoblékla
jezdecké rukavice. Už se ale chtěla co nejrychleji odrhnout od té rozpačité scény
před chalupou. Teď necítila konečky prstů, dlaně měla rudé a odřené od hrubé kůže
otěží. Přetáhla si přes ně rukávy pláště, jak to jen šlo, a jela dál.
Hodinu nato
Carroll své lidi zarazil. Byli na malé mýtině mezi tearskými duby, s hustým
podrostem plazivce a té záhadné rostliny s červenými listy. Kelseu 15
napadlo, jestli některý z gardistů ví, co to je. Každá
jednotka měla aspoň jednoho léčitele, a ti by o rostlinách měli něco vědět. I sám
Barty byl léčitel.
Stráže se
shlukly okolo Kelsey a čekaly, až Carroll obrátí koně a vrátí se. Dojel k ní,
prohlédl si její zarudlou tvář a křečovitě sevřené otěže. „Můžeme tady pro dnešek
zastavit, jestli chceš, výsosti. Ujeli jsme slušný kus cesty.“
Kelsea s určitým
úsilím pustila otěže a shrnula si kapucu z hlavy. Snažila se nedrkotat zuby.
Když se jí konečně povedlo promluvit, znělo to chraplavě a roztřeseně. „Věřím
tvému úsudku, kapitáne. Pojedeme tak daleko, jak považuješ za nutné.“ Carroll
na ni chvilku hleděl, pak se rozhlédl po mýtince. „Sem to stačí, paní. Stejně
musíme brzo vstávat a už jsme dlouho na cestě.“ Muži sesedli. Kelsea, ztuhlá a
nezvyklá na dlouhé jízdy, neobratně seskočila, skoro upadla, pak klopýtla a
chvilku se potácela, než zase chytila rovnováhu.
„Rafane, stan.
Elstone a Kibbe, jděte pro dřevo. Ostatní se postaráte o obranu. Mhurne, chyť nám
něco k jídlu. Lazare, královnina koně.“
„Kapitáne, o
svého koně se postarám sama,“ odpověděla Kelsea tak rázně, jak dokázala.
„Jak si přeješ
paní, Lazarus ti donese, co budeš potřebovat.“
Vojáci se rozběhli
za svými úkoly. Kelsea se předklonila a s potěšením cítila lupání v páteři.
Stehna ji bolela, jako by do nich schytala pár ostrých ran. Potřebovala by si
je pořádně protáhnout, ale před všemi těmi muži to rozhodně dělat nebude.
Odvedla svou klisnu ke stromu na konci mýtiny a otěže volně přivázala k jedné z
větví. Pohladila zlehka klisnu po hedvábném krku, ale kůň pohodil hlavou a zařehtal;
nechtěl se nechat hladit. Kelsea toho nechala. „No dobře, holka, dobře. I tebe
si asi budu muset získat.“
„Výsosti,“
zavrčel za ní nějaký hlas.
Kelsea se otočila
a uviděla Lazara s palcátem v jedné a hřbílkem v druhé ruce. Nebyl tak starý,
jak si původně myslela; tmavé vlasy mu teprve začínaly ustupovat. Nemohlo mu být
moc přes čtyřicet. Tvář ale měl hodně vrásčitou a tvářil se zachmuřeně. Pro
Kelseu, která znala jen tváře Bartyho a Carlin, byl ten muž záhadou. Ruce měl
samou jizvu, ale nejvíc ji upoutal palcát, který měl zastrčený za pasem; železná
koule s hroty ostrými jako jehly.
Rozený
zabiják, pomyslela
si. Palcát byla zbraň spíš na efekt, pokud s ní nezacházel někdo dost prudký na
to, aby byla účinná. Při té myšlence by jí 16
vlastně měl správně běhat mráz po zádech, ale ji jeho přítomnost
naopak uklidňovala; byl to muž, který žil s násilím většinu svého života. Vzala
od něj hřbílko a povšimla si, že má Lazarus pohled sklopený k zemi. „Díky. Nevíš
náhodou, jak se ta klisna jmenuje?“ „Ty jsi královna, paní. Jmenuje se tak, jak
ty řekneš.“ Jeho bezvýrazný pohled se ne chvilku potkal s jejím a pak se zase
odvrátil.
„Nemůžu jí přece
dávat nové jméno. Jak jí říkají?“
„Ty můžeš, co
chceš.“
„Její jméno,
prosím.“ Kelsea už začínal zuřit Všichni si o ní myslí jen to nejhorší. Proč?
Po chvilce
Lazarus pokrčil rameny a odpověděl: „Žádné pořádné jméno nemá. Já jsem jí říkal
May.“
„Díky. Hezké
jméno.“
Vykročil pryč.
Kelsea sebrala odvahu a tiše řekla: „Nedovolila jsem ti odejít, Lazare.“
Obrátil se k ní
s neutrálním výrazem. „Omlouvám se. Přála sis ještě něco, paní?
„Proč jste mi
přivedli klisnu, když vy všichni jedete na hřebcích?“
„Nevěděli
jsme, jestli budeš umět jezdit,“ odpověděl Lazarus tentokrát už otevřeně výsměšným
tónem. „Nebyli jsme si jistí, jestli bys hřebce zvládla.“
Kelsea přimhouřila
oči. „A co jste si sakra mysleli, že jsem celé ty roky v tom lese dělala?“
„Hrála si s
panenkami. Česala si vlasy. Nebo zkoušela šaty.“ „Vypadám snad jako marnivá
holka, Lazare?“ Kelsea si uvědomovala, že mluví čím dál hlasitěji. Několik hlav
se k nim otočilo. „Vypadám jako moje matka?“
Usmál se. „Ani
v nejmenším.“
Kelsea se usmála
také, i když ji to stálo jisté úsilí. Barty a Carlin v chalupě nikdy neměli
zrcadla a Kelsea si nejdřív myslela, že proto, aby nezačala být marnivá. Ale
jednou, to jí bylo asi dvanáct, zahlédla svou tvář v hladině tůně za chalupou a
všechno pochopila – až příliš dobře. Pocházela z rodu žen proslulých svou krásou,
ale ona sama byla tuctová jako ta voda.
„Ještě něco?“
zeptala se ho.
„Smím odejít,
paní?“
„Záleží na
tom, Lazare. Mám tady sedlovou brašnu plnou panenek a šatů na hraní. Nechceš mi
učesat vlasy?“ 17
Chvilku stál bez hnutí a v tmavých očích měl neproniknutelný
výraz. Pak se nečekaně uklonil; byla to přehnaná poklona, příliš hluboká, než
aby byla upřímná.
„Můžeš mi říkat
Palcát, jestli chceš, paní. Většina lidí mi tak říká.“
A pak odešel,
světle šedá tearská uniforma se ztratila ve večerních stínech mýtiny. Kelsea si
vzpomněla na hřbílko a otočila se, aby se postarala o klisnu. Při práci jí mysl
horečně pracovala.
Možná bych
si je získala odvahou.
Ne, respekt
těch lidí si nezískáš nikdy. Budeš ráda, když neumřeš dřív, než se dostaneš do
Pevnosti.
Možná. Ale
když neudělám nic, dopadne to špatně také.
Ty mluvíš,
jako bys měla na vybranou. Nemůžeš nic než dělat, co ti řeknou.
Jsem královna.
Nemusím je poslouchat.
To si myslí
většina královen až do chvíle, kdy dopade sekera.
K jídlu byla
zvěřina, houževnatá a po opečení na ohni sotva poživatelná. Ten jelen musel být
hodně starý. Kelsea po cestě Reddickem viděla jen pár ptáků a veverek, i když
zeleň byla velice šťavnatá. Málo vody tu být nemohlo. Les měl správně překypovat
životem. Chtěla se na to mužů zeptat, obávala se ale, že by si to vyložili jako
stížnost na večeři, a tak mlčky žvýkala tuhé maso a hodně se snažila nezírat příliš
okatě na stráže kolem sebe a na zbraně, které měli zavěšené za pasem.
Po večeři si
vzpomněla na dárek od Carlin. Kolem ohně stálo několik luceren; uchopila jednu
z nich a šla ze svého sedla sundat cestovní vak. Dva strážní, Lazarus a ten
vysoký ramenatý muž, jehož si povšimla na cestě, se zvedli od ohně a následovali
ji k improvizované stáji. Jejich kroky skoro nebylo slyšet. Kelsea si uvědomila,
že po mnoha letech samoty už pravděpodobně nikdy sama nebude. Ta myšlenka by
asi měla být uklidňující, ale místo toho ji zamrazilo kolem žaludku.
Muži budou spát
kolem ohně, pro Kelseu asi pět metrů dál na kraji mýtiny postavili stan. Když
vstoupila dovnitř a zavázala vchod na tkanice, slyšela, jak se oba strážci
postavili po stranách vchodu. Pak nastalo ticho.
Kelsea hodila
tašku na podlahu a chvíli přehrabávala šaty, až našla obálku z bílého ručního
papíru. To byl jeden z mála drobných přepychů, které si Carlin 18
dopřávala. Uvnitř se něco posunovalo a převalovalo. Sedla si
na lůžko; chtěla dopis otevřít, ale zároveň si ho chtěla i vychutnat. Carlin před
ní měla tolik tajemství. Kelseu odvezli z Pevnosti, když jí nebyl ještě ani
rok, a na svou skutečnou matku se vůbec nepamatovala. Něco se ale o královně
Elysse přece jen dozvěděla: byla krásná, nerada četla, zemřela, když jí bylo pětatřicet.
Kelsea netušila, jak její matka zemřela; to bylo zakázané území. Dlouho na obálku
hleděla, pak ji vzala do rukou a zlomila Carlininu pečeť.
Ven vyklouzl
drahokam na jemném zlatém řetízku
Kelsea vzala řetízek
do prstů, pohupovala s ním ve světle lucerny a prohlížela si ho. Bylo to dvojče
náhrdelníku, který nosila na krku celý svůj život: safír ve smaragdovém brusu
na jemném, skoro křehkém zlatém řetízku. Safír se ve světle lucerny vesele blyštěl
a občas vrhl na stěnu stanu modrý odlesk.
Kelsea znovu
sáhla do obálky a hledala dopis. Nic. Zkontrolovala oba rohy, obrátila obálku
vzhůru nohama, přidržela ji proti světlu. Pod pečetí spatřila jediné slovo, naškrábnuté
Carlininým rukopisem.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Moc děkuji za komentář, vždy potěší!