Věty mého srdce: Tajný deník Marie Antoinetty

Nejraději bych vybrala snad deset citátů, ale dodržím zadání a tady je jeden z knihy, kterou jsem dočetla před nedávnem, Tajný deník Marie Antoinetty.

Stále nám opakoval, jak nás miluje, viděla jsem, jak těžce nese bolestné loučení. Když pro něj konečně přišly stráže, pevně nás objal, poté mě odtáhl stranou. Sundal si snubní prsten, políbil ho a vložil mi ho do dlaně.

"Propouštím vás,"pronesl klidně, "Axel je dobrý muž. Vdejte se za něj a buďte šťastná!"

Nebrečela jsem, když jsem tuto kapitolu četla. To je u mě neobvyklé, většinou u knih i brečím. Určitě mě to dostalo, posledních asi sto stránek hraje na takovouto notu.

Věty mého srdce: Svítání na poušti

Opět jsem tuto knihu četla jedním dechem a moc si neuvědomovala, že bych měla přemýšlet, jaké věty vám tu ukážu. Tak jsem namátkou nějaké vybrala, opět celé knize nesahají ani po kotníky.

My se necítíme špatně, když prší, a nestěžujeme si, že máme mokré věci, my Bohu naopak děkujeme. Podle Koránu pochází všechno živé z vody. Déšť znamená, že se tráva zazelená, že si zvířata naplní břicha a my také. V poušti je voda vzácnost, je to modré zlato. My na déšť čekáme, modlíme se, aby přišel. Dešťovou vodou se omýváme. Bez deště není život. Nemáme zimu a léto, máme jilaal, období sucha, a gu, období deště. V Somálsku se host vítá vodou, je to projev srdečnosti a úcty.

Músa se řítil vnitrozemním Somálskem od etiopské hranice k Indickému oceánu. Projeli jsme vesnicemi, byly větší než matčina osada, ale také zde chyběly záchody, školy či nemocnice, o elektřině nemluvě.